Jednadvacetiletý Mikuláš je student oděvního designu na UMPRUM a stážista v LaFormela a Leeda. A asi sedm měsíců byl pátranou osobou v ateliéru Dior pod vedením Pietera Muliéra. Se svým blogem King of Couture se dostal do víru zkušeností, když během letošních Velikonoc dostal pozvání do Cannes, na přehlídku kolekce Dior Cruise 2016. Tak trochu díky náhodě plus vytrvalé pečlivé práci a protože se nebál to risknout.
Jak to celé začalo? Byl za založením blogu nějaký konkrétní impuls?
MB: Blog jsem začal tři a půl roku zpátky, když byla krize kolem Johna Galliana a já jsem měl pocit, že musím domu Dior nějak, jakkoliv, pomoci. Najednou dostal negativní obraz v médiích a takovou pachuť skandálu a já jsem si tehdy říkal, že tumblr bude tím ideálním prostředkem ke sdílení všeho krásného z tvorby Dior. Kolekce, které vznikaly v té době, mě navíc hodně oslovovaly, tak jsem si z nich začal tvořit jakousi privátní sbírku. Začalo to fotkami z přehlídek a posléze jsem začal vybírat fotky editorialů. Nejprve dost náhodně, ale teď už jsem se propracoval k systému, jakým je vybírám a k určité databázi stránek, kde čerpám. Ty přidávají celou škálu editoriálů z rozličných magazínů – přes Vogue po i-D, Dazed and Confused… Díky oblíbenosti pohyblivých gifů na tumblr, jsem časem začal dělat i ty, z různých videí, které nacházím. Ty se neskutečně šíří a právě díky nim jsem poprvé dostal nějaké fanoušky a odezvu. Na otázku “Proč to děláš?” se mi hrozně těžce odpovídalo, a vlastně pořád odpovídá, sám konkrétně nevím, ale z nějakého důvodu mě to baví a stále mám motivaci pokračovat.
Kdy jsi napsal email?
MB: Když mě napadlo se týmu Dior ozvat, dlouho jsem váhal jestli jo nebo ne, ale hodně lidí to naštěstí podpořilo. Třeba i Tonda z LaFormely mě hrozně podporoval, a říkal, ať to 100% udělám. To samé táta, ten mi řekl, že by mi snad mohli něco dát zadarmo, když už pro ně takhle zdarma pracuju a dělám rešerši pár let. Jednoho dne jsem se teda rozhoupal a našel si email na šéfa komunikace. To šlo docela snadno, protože jsem asi dva roky zaregistrovaný v jejich PR databázi, a tam byly kontakty. Napřed jsem si říkal, že zkusím raději malého regionální manažera, ale pak jsem to riskl a řekl si, že napíšu prostě rovnou nejvyššímu. To je Olivier Bialobos. Napsal jsem mu, že je mi 21, že studuju módu, připojil nějaké gify, které se skvěle šířili, i třeba víc než z jejich oficiálního tumblru a pak čekal. Bylo to kolem Velikonoc, takže mi přišla automatická odpověď a když mi ani po týdnu nepřišel žádný email, tak jsem to vzdal a měl pocit, že už se nic nestane.
Ale stalo…
MB: Jo. V pátek asi v půl 4 odpoledne, když už jsem ani nedoufal, mi přišel email: “Ahoj Mikuláši, hrozně rádi o tobě slyšíme a moc rádi tě potkáme. Pokud bys měl cestu do Paříže, dej vědět a v každém případě tě rádi uvidíme v květnu, zveme tě na přehlídku v Cannes.” Úplně jsem vyběhl a křičel nadšením. Hned jsem mu odepisoval, že moc děkuju, a že jsem hrozně rád, že si na mě někdo v jeho pozici vůbec udělal čas. Na to mi on ještě bleskověji odpověděl, že to je to nejmenší, co pro mě mohl udělat, za to všechno co pro Dior dělám já. Myslel jsem, že sním.
Kdy jsi si začal uvědomovat, že letíš na akci, kam letí ty nejvybranější osobnosti módního světa?
MB: Po organizačním kolečku, které následovalo po naší komunikaci s Olivierem, jsem si hned bookoval letenky a nejlevnější hostel, co jsem našel. Pak se mi ale ozvala jedna z asistentek, že pro mě pošlou řidiče a že se postarají o hotel. Že jedu do pohádky jsem si uvědomil, když jsem seděl v limuzíně s řidičem a ten mi řekl, že jsem společně s ostatními hosty press a VIP v hotelu Majestic. Na pokoji mě čekaly spousty dárků, iniciály na polštáři, petanque, samé pozvánky, pivoňky… Potěšily mě hlavně vzkazy od Oliviera a pak od Garyho, šéfa internetové komunikace, který mimo jiné spravuje také právě Dior tumblr. S oběma jsem se pak setkal na schůzce a bylo to neuvěřitelně milé. Gary mi řekl, že by hrozně chtěli, aby jejich tumblr vypadal jako ten můj. V tu chvíli mi došlo, že celé PR značky, kterou miluju, sleduje můj blog z Česka. A obdivují ho.
Prý ti nabídli i stáž!
MB: To bylo taky vtipné. Já se nějak zmiňoval, že někdo od nás, myslím, že Miro Sabo, byl u Rafa na stáži a jak je to skvělé. A oni mi řekli, že když už se přece takhle známe, tak ať na stáž taky přijedu! “Ok, supr.”
Tohle všechno proběhlo hned po příletu? A co se dělo dál?
MB: Večer jsme měli uvítací večeři, a já byl trochu v panice, protože jsem přijel včas jen já a vzorná asijská skupina. Stěžoval jsem si servírce, že jsem tam sám a nikoho neznám, a ptal se co mám dělat. Okolo šla mladá holka, co evidentně patřila do Dior týmu, tak jsem se jí ptal, jestli to náhodou není Laura, se kterou jsem komunikoval ohledně mého příjezdu. Na to ona vypálila: “Nejsem, ale ty musíš být Mikuláš! Isabelle, pojď sem, to je on!” Hned jsem si s oběma členkami PR týmu potykal a nálsedně zjistil, že se 7 měsíců řešilo, kdo vlastně jsem a kdo za King of Couture stojí. Prý se obviňovali lidé ve studiu a v PR, že to musí být někdo z nich, kdo ven pouští fotky a editorialy, že není možné, aby to byl někdo zvenku. Vůbec nechápali, odkud to kdo může brát. To vyvrcholilo tím, že jsem večer šel hotelem a někdo za mnou běžel: “To jsi ty, ty seš King of Couture.”
A mimo Dior tým jsi potkal někoho, s kým bys nikdy nevěřil, že se potkáš?
MB: Spoustu zajímavých lidí a byl jsem šíleně překvapený, jak všichni působili jako kamarádi, bez odstupu, normální lidi. Už na večeři jsem se potkal s takovou milou holkou, Claire. Působila na mě jak starší ségra. Po chvíli jsem zjistil, že je ze Self Service. Celý večer si pak dělala srandu, že ten časopis tolik neznám. Celé to bylo hrozně milé, všichni působili naprosto dostupně. Byli jsme taková srandovní skupina. Přes stůl Claire ze Self Service, tým francouzského Vogue, vpravo Sofie z Fashionata, Garance Doré… Bavilo mě, jak lidé byli oblečení vlastně úplně normálně, odlehčeně a přirozeně. Já se toho hrozně bál.
A z těchto lidí jsi s někým v kontaktu doteď? Našel jsi nové kamarády?
MB: S Claire, určitě. Ta mě vzala pod svoje křídla. Má první dítě a tak se ke mě chovala jak k rodině. Přišlo jí rozkošné, že jsem na svojí první přehlídce.
Když už jsme u přehlídky… Jaké to bylo?
MB: Neuvěřitelné. Z fotek to tak až nepůsobí, ale jenom ta samotná lokace byla úžasně atmosferická. Palais Bulles je obrovský a má nádhernou terracottovou barvu. Uvnitř mramor a růžové stěny. Když zapadalo slunce a bylo oranžovo-růžové světlo, tak se prostor nádherně rozsvítil, a já si připadal jak v nejnádhernějším místě na světě. Samotná přehlídka byla úchvatná. Je to opravdu naprosto něco jiného, než když kolekci vidíš jen z fotek. Vidíš všechny úhly, cítíš materiály, slyšíš cinkat řetězy kabelek, jak klapou podpatky. Nebo jak pak výská tým, když skončí přehlídka…
Tvůj blog je plný tvorby Rafa Simonse, určitě ho máš jako velkou inspiraci. Viděl jsi se s ním během těch pár dní v Cannes?
MB: Když jsme si posedali před přehlídkou, tak najednou vyběhl, zdravit Marion Cotillard. Já v duchu křičel a nadával, protože jsem si to první setkání s ním představoval zcela jinak. Ne, že ho uvidím takhle proběhnout ještě před přehlídkou. Když jsem po přehlídce procházel ven, najednou na mě spiklenecky zamrkal Olivier, ať za ním jdu. Najednou jsme se blížili k Pietrovi, vedoucímu studia, pravé ruce Rafa a jedinému člověku, který s ním přešel z Jil Sander. Když řekl: “Tak ty jsi ten bloger? To je úchvatné, můj tým s tvým blogem pracuje! Je to skvělý, nádherný, pokračuj!” Opět jsem málem omdlíval, ty pocity nedokážu popsat.
A samotného Rafa jsi nepotkal?
MB: Na afterparty, kolem půlnoci. Když jsem procházel z tanečního parketu na venkovní bar, někdo mě odchytl se slovy “Je tady Raf, čekej tu!”. Zase jsem si začal v duchu nadávat, že už jsem opilý, nejsem připravený, setkání proběhne úplně jinak, než jsem si plánoval v hlavě. Znáte to. Šel jsem si dát panáka na kuráž a tam si mě odchytla moje víla Claire. “Už jsi ho potkal? Ne? Tak jdeme.” Chytla mě za ruku a táhla mě za Olivierem, kterému dala jasný povel: “Už je seznam.” A tak jsem se seznámil s Rafem. Chvíli jsme si popovídali, vyfotili se… Dále už jenom vím, že jsme se několikrát zdravili na parketu a třásli si rukama, jak největší kámoši. Všechn bylo naprosto jinak, než bych to kdy čekal. Při odchodu na mě Raf mávnul a já se šel rozloučit. Děkoval jsem mu za celý zážitek, za úžasnou kolekci, za skvělou práci… a tak mě to dojalo, že jsem začal brečet. On mě objal a začal mě uklidňovat a říkat, že se určitě ještě někdy potkáme. A tak jsem se vybrečel Rafu Simonsovi na rameni. Prostě wow.
To je opravdu celé jak krásná moderní pohádka. Jak to celé s odstupem vnímáš? Bereš to jako šťastný konec nebo spíš začátek něčeho ještě kouzelnějšího?
MB:Moje očekávání od toho všeho byla úplně jiná. Myslel jsem, že pojedu na přehlídku, celý zážitek nějak sám překlepu, možná potkám pár nových lidí, Rafovi někde nervózně vykoktám, jak ho zbožňuji a tím to hasne. Ale celé se to obrátilo a lidi chodili za mnou, že mě znají, znají můj blog… Strašně úžasné. Jsem strašně šťastný, že to takhle vyšlo. Všichni byli strašně milí. Určitě to tímhle výletem ale nekončí, naopak, začíná. S celým týmem jsem pořád v kontaktu. Hrozně dobře se mi odjíždělo, s tím, že něco nového začínám. Ne, že Cannes zanechávám, naopak že si to celé beru s sebou. Byla to neuvěřitelná zkušenost. A určitě to nenechám vyhasnout. Ale líbí se mi, co mi na závěr řekla Claire. “Hele, tohle je super. Stáž u Diora. Když to nevezmeš, budeš blbej. Ale nenech se tím ovlivnit. Neměň svůj směr jen kvůli jedný zkušenosti. Buď pokorný, buď milý na lidi… A hlavně se nevykašli na školu.”
